Kdybych měl koule… (úryvek z knihy Restart)

„Mimochodem, mám další skvělej nápad, jak rozjet novej byznys.“

„Nekecej, už zase? Kolikátej už?“ podíval se na něj podezíravě Martin. „Pokud vím, tak posledně to byl rozjezd restaurace založené na nějaké magické borůvce nebo co…“

„Magic Fruit se to jmenuje. Když tu červenou bobuli sníš, tak máš hodinu přehozené chutě, takže ti kyselý citron chutná jako sladký pomeranč a hořčice jako marmeláda. Říkám ti, otevřít jednu takovou luxusní restauraci v centru Prahy se speciálně upraveným menu, kdy nejdřív sníš tu bobuli a pak teprve můžeš objednat jídlo, tak seš za vodou. Měl bys to tam k prasknutí narvaný turistama, co chtějí nevšední zážitky, a čekací lhůty na rezervaci salonku pro byznysmeny by byly půl roku…“

„To už mi přišla lepší ta tvoje domácí elektrárna,“ poznamenal ironicky Martin.

„Jo, to je můj oblíbený nápad. Už jsem v Indii našel firmu, co vyrábí Teslovy turbíny s výkonem dva kilowatty, přesně to, co potřebuju. V Americe zase dělají tiché výparníky do kamen s povrchem z nanočástic, takže by se i pára v kamnech generovala bezhlučně, a u Trutnova je dokonce společnost, která by mi dokázala udělat tepelný výměník z páry na vodu. Spočítal jsem, že by mi těch sto metrů čtverečních podlahové plochy, co mám doma, stačilo na dostatečné ochlazení topného média. Teoreticky by tedy měl celý tepelný cyklus fungovat.“

„Teoreticky hezký. Ale má to vůbec smysl? Proč bys měl mít doma elektrárnu? Pořád přikládat dřevo do kamen, abys vypotil pár elektronů, když můžeš mít na střeše solár?“

„To je právě ono. Na rozdíl od elektrárny, kde přikládáš, abys generoval elektřinu, a odpadem je teplo, tak doma v zimě přikládáš, abys měl teplo, a odpadem by byla elektřina. Víš, proč nemáme doma kamna, i když jsem je tak strašně chtěl?“

„No to nevím.“

„Protože máme pasivní dům, a v tom když zatopíš, tak musíš otevřít všechna okna a dveře, jinak se uvaříš ve vlastním baráku. Ale kdyby šla polovina výkonu kamen odvést pryč ve formě elektřiny, tak by sis užil pohody u domácího krbu a ještě bys s každým přidaným polínkem vydělával prachy. To si nechat patentovat, tak bych byl do pár let miliardář.“

„A proč to teda neuděláš?“ rýpnul si Martin.

„Protože nemám na rozjezd takovýho byznysu koule. Mám na krku celou rodinu a musím se o ně starat. A nechci riskovat, že o všechno, co jsem si vydobyl, přijdu. Možná kdybych byl mladší a svobodnej, třeba jako ty.“

Filip se usmál, zvedl skoro prázdný půllitr a ťuknul Martinovi do sklenice na znamení, že má trochu popojet. Číšnice už pochytila jeho rychlejší tempo, takže ještě než Filip prázdnou sklenici položil na stůl, už mu tam přistál další kousek. Utřel si pěnu kolem pusy a oči se mu najednou rozzářily.

„Teď mě napadl super nápad! Co kdybychom rozjeli server, kam by psali lidi, co mají skvělý nápady, ale nemají koule je zrealizovat, a jiný lidi, co mají koule, ale zase nemají dobrý nápady, by si je brali a rozjížděli byznys?“

„No a co by z toho měli ty lidi, co tam ty svoje nápady budou dávat? To je blbost,“ reagoval zase kriticky Martin.

„Bylo by to na dobrovolný bázi. Prostě pokud by někdo zbohatnul z nápadu někoho jiného, tak by mu něco poslal jako poděkování. Vem si třeba mě, nápadů spousta, ale na co mi jsou, když s tím nic neudělám? To to radši někam pustím do světa, ať to někomu pomůže,“ nenechal si zkazit nadšení Filip. „A třeba mi pak někdo něco pošle.“

„Hm, to by možná šlo. Mohl bys ten server nazvat třeba kdybychmelkoule.cz,“ chytl se konečně Martin. „Běž a rozjeď to!“ popichoval dál.

„Jenže na to já právě nemám ty koule…,“ rozesmál se na celou hospodu Filip. Upoutal skupinu holek sedících u vedlejšího stolu, které si začaly něco se smíchem šuškat. Filip se s provinilým úsměvem přikrčil a usrknul pivo.

„Hele, tak jestli aspoň něco dneska uděláme, tak to, že zaregistrujeme tu doménu, co říkáš? Aspoň na to bychom koule mít mohli,“ podpořil ho Martin. Vytáhnul mobil a za pět minut vítězoslavně oznámil, že mají zaregistrováno, a poslal Filipovi přihlašovací údaje.

Filip mezitím trávil čas hledáním vhodného maskota – každý takový server prý musí mít svého maskota, tvrdil opilecky. Našel na netu obrázek nějakého jelena s deformovanými parohy, které mu ve tvaru koulí visely kolem uší. Nahrál ten obrázek na jejich nově zaregistrovanou doménu a se slovy: „Tak, a máme hotovo“ ukázal stránku Martinovi. Ten při

pohledu na chudáka jelena vyprsknul pivo, které právě mířilo do jeho krku, a hlasitě se rozesmál.

„A teď už jenom budeme čekat, až se z nás stanou milionáři,“ nechtěl dát pokoj jeho břišním svalům Filip. „No, já už se tak cítím. A mimochodem, dlužíš mi sedmdesát pět korun, což je polovina nákladů na registraci domény,“ řekl s lišáckým pohledem Martin.

Filip vyštrachal z peněženky sedmdesát čtyři korun.

„Bude ti to stačit?“

„To víš, že bude, když bude tobě stačit čtyřicetidevítiprocentní podíl v našem start-upu,“ nedal se Martin.

„Ty seš debil,“ praštil se do čela Filip a šel si na bar rozměnit. Pak se vrátil a mrsknul po Martinovi kačkou.

„Tohle je zatím to nejlepší, co ta tvoje přestárlá hlavička vypotila. A dokonce je to prakticky zrealizovaný a téměř dokončený projekt,“ zhodnotil vše škodolibě Martin. „Ale aspoň jsme se nasmáli a to mi za těch pár korun stálo. Koupím nějaké panáky, když už máš ty narozeniny a já jsem prakticky milionář.“