Když Týna cestou domů projížděla Jižní spojkou, zaujal ji billboard, který všem okolo ve veselých barvách sděloval, jak by bylo pěkné, kdyby byly všechny bytosti na světě šťastny. Připadalo jí to celkem roztomilé, vzápětí ale začala přemýšlet nad tím, co je to vlastně za reklamu. Která firma by měla prospěch z toho, kdyby byly všechny bytosti šťastny? Všechny přece naopak těží z toho, že žádná bytost není tak úplně šťastná, tedy alespoň dokud si nekoupí právě jejich produkt. Hned na dalším billboardu byl až nereálně barevný obraz s podivným žilkováním a opakujícími se vzory a jeho nadpis zase sugestivně tvrdil, že toho dokáže víc, než jí bylo řečeno. Trochu zpomalila, když kolem něj projížděla, a připadalo jí, že ji obraz do sebe úplně vtahuje. Netušila, na co ji láká, ale lehce se jí zatočila hlava – to jak obraz podprahově zapůsobil na její podvědomí. Po zbytek cesty se cítila trochu nesvá a doma se rozhodla, že si dá relaxační koupel, aby se uklidnila a přišla na jiné myšlenky. Našla mořskou sůl, vonné svíčky a najela na YouTube. Napadlo ji, že by si mohla poslechnout buddhistickou meditační hudbu, a pak si napustila vanu. Zahlédla svůj odraz v zrcadle – zaujal ji její krásný účes, ale moc si neuvědomovala, proč si ho vlastně nechala dělat. Měla pocit, že na něco zapomněla. Prošla si poznámky a upomínky v mobilu, ale nic z toho ji neupoutalo, a tak to pustila z hlavy. Zapálila svíčky, zhasla světla a opatrně si lehla do vany tak, aby si nenamočila účes. Meditační hudba ji po chvilce přivedla do naprostého klidu. Začala si uvědomovat, jak jí žilami pulzuje krev, cítila teplo, jak jí při výdechu malé vlnky přejížděly ňadra a při nádechu je opět odhalovaly studenému vzduchu. Soustředila se na každičké místo svého těla, na poslední chloupek, který jí rozkýval náhodný pohyb ve vodě. Z malého prostoru koupelny se dostávala do nekonečné hloubky vnitřního světa. V tomto místě se všechny její obavy rozplývaly, všechny výčitky postrádaly smysl. Cítila obrovský náboj, jako kdyby surfovala na nekonečné vlně života. Odkudsi z hloubi prostoru, který právě intenzívně prožívala, se vynořil teplý oblak bez formy, který ji celou obalil. Cítila se v naprostém bezpečí jako nikdy v životě. Oblak k ní pomalu promlouval, ne však slovy, ale jen pocity. Najednou cítila, že život je nekonečný, že je jenom malou součástí obrovského celku. Připadala si jako malá vlnka na hladině oceánu, který se rozkládal pod ní. A cítila, že ona hladina, na níž se pohybuje, je jen hravým zhmotněním proudů a sil, které vycházejí z mnohem větších hlubin oceánu. Jemná meditační hudba postupně ustala a Týna se začala pomalu vracet do reality. Přesněji do něčeho, co ještě před chvíli za realitu považovala. Teď už jí to ale připadalo jenom jako neostrý odraz nebo stín na stěně. Uvědomila si, jak to Platón myslel s onou jeskyní, ohněm a stíny. V jejím pojetí byl oheň oceánem, který je zdrojem veškerého pohybu a života, jeskyně v její zkušenosti byla vodní hladinou a stíny byly jednotlivé vlnky na hladině. Pohyb stínů byl jenom iluzorní povrchní událostí, která pouze reflektovala skutečný pohyb vycházející z ohně jako zdroje všeho bytí. Konečně si uvědomila skutečný význam toho, co měla dlouho uloženo v paměti jako latentní znalost ze školy. Byla ráda, že alespoň takovéto základy jí z paměti při nehodě nevymizely. Rozhodla se, že bude tyto prožitky dále hlouběji prozkoumávat. Měla před sebou celý dosud neobjevený vnitřní svět, do kterého se chtěla ponořit.
Příběh o hledání odvahy