Příběh o hledání odvahy
Klub knihomolů Vám přináší soutěž, ve které tři z vás mohou vyhrát knihu Restart. Stačí, když u soutěžní otázky vyberete jedinou správnou odpověď ze tří možností, a výhra může být vaše. Hodně štěstí!
Soutěž o knihu Restart probíhá od 10. do 23. května 2018. Více informací o soutěži získáte na odkazu níže.
http://www.klubknihomolu.cz/147717/zahrajte-si-o-roman-o-hledani-odvahy-k-restartu/
O.J. Vácha vás srdečně zve na slavnostní uvedení a křest své nové knihy Restart. Akce proběhne v pátek 5.1.2018 v 18:30 v Domě hudby, Husova 30, Plzeň. Vstupné zdarma.
Když Týna cestou domů projížděla Jižní spojkou, zaujal ji billboard, který všem okolo ve veselých barvách sděloval, jak by bylo pěkné, kdyby byly všechny bytosti na světě šťastny. Připadalo jí to celkem roztomilé, vzápětí ale začala přemýšlet nad tím, co je to vlastně za reklamu. Která firma by měla prospěch z toho, kdyby byly všechny bytosti šťastny? Všechny přece naopak těží z toho, že žádná bytost není tak úplně šťastná, tedy alespoň dokud si nekoupí právě jejich produkt. Hned na dalším billboardu byl až nereálně barevný obraz s podivným žilkováním a opakujícími se vzory a jeho nadpis zase sugestivně tvrdil, že toho dokáže víc, než jí bylo řečeno. Trochu zpomalila, když kolem něj projížděla, a připadalo jí, že ji obraz do sebe úplně vtahuje. Netušila, na co ji láká, ale lehce se jí zatočila hlava – to jak obraz podprahově zapůsobil na její podvědomí. Po zbytek cesty se cítila trochu nesvá a doma se rozhodla, že si dá relaxační koupel, aby se uklidnila a přišla na jiné myšlenky. Našla mořskou sůl, vonné svíčky a najela na YouTube. Napadlo ji, že by si mohla poslechnout buddhistickou meditační hudbu, a pak si napustila vanu. Zahlédla svůj odraz v zrcadle – zaujal ji její krásný účes, ale moc si neuvědomovala, proč si ho vlastně nechala dělat. Měla pocit, že na něco zapomněla. Prošla si poznámky a upomínky v mobilu, ale nic z toho ji neupoutalo, a tak to pustila z hlavy. Zapálila svíčky, zhasla světla a opatrně si lehla do vany tak, aby si nenamočila účes. Meditační hudba ji po chvilce přivedla do naprostého klidu. Začala si uvědomovat, jak jí žilami pulzuje krev, cítila teplo, jak jí při výdechu malé vlnky přejížděly ňadra a při nádechu je opět odhalovaly studenému vzduchu. Soustředila se na každičké místo svého těla, na poslední chloupek, který jí rozkýval náhodný pohyb ve vodě. Z malého prostoru koupelny se dostávala do nekonečné hloubky vnitřního světa. V tomto místě se všechny její obavy rozplývaly, všechny výčitky postrádaly smysl. Cítila obrovský náboj, jako kdyby surfovala na nekonečné vlně života. Odkudsi z hloubi prostoru, který právě intenzívně prožívala, se vynořil teplý oblak bez formy, který ji celou obalil. Cítila se v naprostém bezpečí jako nikdy v životě. Oblak k ní pomalu promlouval, ne však slovy, ale jen pocity. Najednou cítila, že život je nekonečný, že je jenom malou součástí obrovského celku. Připadala si jako malá vlnka na hladině oceánu, který se rozkládal pod ní. A cítila, že ona hladina, na níž se pohybuje, je jen hravým zhmotněním proudů a sil, které vycházejí z mnohem větších hlubin oceánu. Jemná meditační hudba postupně ustala a Týna se začala pomalu vracet do reality. Přesněji do něčeho, co ještě před chvíli za realitu považovala. Teď už jí to ale připadalo jenom jako neostrý odraz nebo stín na stěně. Uvědomila si, jak to Platón myslel s onou jeskyní, ohněm a stíny. V jejím pojetí byl oheň oceánem, který je zdrojem veškerého pohybu a života, jeskyně v její zkušenosti byla vodní hladinou a stíny byly jednotlivé vlnky na hladině. Pohyb stínů byl jenom iluzorní povrchní událostí, která pouze reflektovala skutečný pohyb vycházející z ohně jako zdroje všeho bytí. Konečně si uvědomila skutečný význam toho, co měla dlouho uloženo v paměti jako latentní znalost ze školy. Byla ráda, že alespoň takovéto základy jí z paměti při nehodě nevymizely. Rozhodla se, že bude tyto prožitky dále hlouběji prozkoumávat. Měla před sebou celý dosud neobjevený vnitřní svět, do kterého se chtěla ponořit.
Filip stále hleděl na článek na internetu a pozoroval šťastný
výraz Australana, jak spolu s krásnou Číňankou připravuje před kamerou kuře kung pao. Uvnitř sváděl velký boj. Jeho mysl nebyla schopná v tak krátkém čase vše pobrat. Znělo to vše až příliš jednoduše a lákavě a zároveň naprosto nereálně.
„Říkal jste sebevražda? Tak ukončujete původní život?“ dostal ze sebe nakonec.
„Ano, většinou. Klienti napíšou dopis na rozloučenou, pak jim odebereme zhruba půl litru krve a zfingujeme skok z mostu do řeky nebo tak něco. Krví potřísníme kameny v řece, popř. části oblečení.
Pokud existuje vlastnoručně psaný dopis na rozloučenou
a nepřímé důkazy k sebevraždě, tak to policie dál neřeší. Výjimečně děláme i jiné varianty. Znáte to – zmizel a byl prohlášen za mrtvého.
To ale pouze v případě, že klient trvá na hmotném zajištění
své původní rodiny i po restartu. Sebevražda totiž znemožňuje čerpání životní pojistky. To se ale děje opravdu jen ve výjimečných případech, kdy jsme s klienty na hraně s financováním a zároveň jsou příznivé okolnosti.“
Libra pokračoval ve výkladu a Filip jen nechápavě kroutil hlavou.
Nejvíce mu vrtalo hlavou, že doktor Libra o všem mluvil, jako by to byla největší rutina na světě. Sebevraždy, skoky z mostu…
„A co všechny ty rodiny, které budou muset žít s tím, že jejich otec, dcera nebo syn spáchali sebevraždu?“ otázal se.
„To je na tom právě to nejlepší. To, co jsem teď popisoval, by vám mohly zajistit i jiné subjekty či agentury. Pokud se trochu orientujete na tzv. „dark webu“, tak víte, o čem mluvím. Ale pouze my jsme schopni vám kompletně vymazat paměť a umožnit nový život bez výčitek. Na něco se vás zeptám: Jak moc vás trápí to, že nějaký otec od rodiny třeba kdesi v zemi bývalého Sovětského svazu spáchal sebevraždu?“ pokračoval cynicky Libra. „Takových případů se dějí denně tisíce a nikoho to ze židle nezvedne.“
„To je ale přece něco zcela jiného, tady by šlo o moji rodinu.“
„Omyl! To nebude vaše rodina!“ vykřikl Libra a opřel se rukama o stůl. „Vy budete v tu chvíli někde na opačné straně planety začínat nový život třeba jako nějaký John Smith. Pro vás to bude po všech stránkách záležitost cizích lidí v cizí zemi. To, čeho se bojíte, není budoucnost vaší rodiny, ale pouze vaše svědomí. Vaše rodina se s tím vyrovná. Stejně by se s vaší smrtí musela dříve nebo později vyrovnat. Každý jednou umře. My jen tento proces o něco uspíšíme a vám dáme možnost prožít život tak, jak jste vždycky chtěl.
Nehledě na to, že jakákoliv alternativa je mnohem horší pro všechny strany. Sám jste mluvil o rozvodovém řízení, střídavé péči a alimentech.
Další možností je prostě sbalit se a utéct. Tak jako tak,
dopad na pozůstalé, jak jim tady říkáme, je u alternativ mnohem horší, a pro ty, kteří jdou o dům dál, je většinou tragický, v některých případech přímo devastující. Ale jak jste sám řekl – hlavním problémem je prostě mít na to koule a svědomí. A právě tohoto dilematu vás můžeme zbavit.“
Filip se zamyslel. Něco pravdy na tom asi je.
„Dobrá, rozumím. Co bude dál?“
„Mimochodem, mám další skvělej nápad, jak rozjet novej byznys.“
„Nekecej, už zase? Kolikátej už?“ podíval se na něj podezíravě Martin. „Pokud vím, tak posledně to byl rozjezd restaurace založené na nějaké magické borůvce nebo co…“
„Magic Fruit se to jmenuje. Když tu červenou bobuli sníš, tak máš hodinu přehozené chutě, takže ti kyselý citron chutná jako sladký pomeranč a hořčice jako marmeláda. Říkám ti, otevřít jednu takovou luxusní restauraci v centru Prahy se speciálně upraveným menu, kdy nejdřív sníš tu bobuli a pak teprve můžeš objednat jídlo, tak seš za vodou. Měl bys to tam k prasknutí narvaný turistama, co chtějí nevšední zážitky, a čekací lhůty na rezervaci salonku pro byznysmeny by byly půl roku…“
„To už mi přišla lepší ta tvoje domácí elektrárna,“ poznamenal ironicky Martin.
„Jo, to je můj oblíbený nápad. Už jsem v Indii našel firmu, co vyrábí Teslovy turbíny s výkonem dva kilowatty, přesně to, co potřebuju. V Americe zase dělají tiché výparníky do kamen s povrchem z nanočástic, takže by se i pára v kamnech generovala bezhlučně, a u Trutnova je dokonce společnost, která by mi dokázala udělat tepelný výměník z páry na vodu. Spočítal jsem, že by mi těch sto metrů čtverečních podlahové plochy, co mám doma, stačilo na dostatečné ochlazení topného média. Teoreticky by tedy měl celý tepelný cyklus fungovat.“
„Teoreticky hezký. Ale má to vůbec smysl? Proč bys měl mít doma elektrárnu? Pořád přikládat dřevo do kamen, abys vypotil pár elektronů, když můžeš mít na střeše solár?“
„To je právě ono. Na rozdíl od elektrárny, kde přikládáš, abys generoval elektřinu, a odpadem je teplo, tak doma v zimě přikládáš, abys měl teplo, a odpadem by byla elektřina. Víš, proč nemáme doma kamna, i když jsem je tak strašně chtěl?“
„No to nevím.“
„Protože máme pasivní dům, a v tom když zatopíš, tak musíš otevřít všechna okna a dveře, jinak se uvaříš ve vlastním baráku. Ale kdyby šla polovina výkonu kamen odvést pryč ve formě elektřiny, tak by sis užil pohody u domácího krbu a ještě bys s každým přidaným polínkem vydělával prachy. To si nechat patentovat, tak bych byl do pár let miliardář.“
„A proč to teda neuděláš?“ rýpnul si Martin.
„Protože nemám na rozjezd takovýho byznysu koule. Mám na krku celou rodinu a musím se o ně starat. A nechci riskovat, že o všechno, co jsem si vydobyl, přijdu. Možná kdybych byl mladší a svobodnej, třeba jako ty.“
Filip se usmál, zvedl skoro prázdný půllitr a ťuknul Martinovi do sklenice na znamení, že má trochu popojet. Číšnice už pochytila jeho rychlejší tempo, takže ještě než Filip prázdnou sklenici položil na stůl, už mu tam přistál další kousek. Utřel si pěnu kolem pusy a oči se mu najednou rozzářily.
„Teď mě napadl super nápad! Co kdybychom rozjeli server, kam by psali lidi, co mají skvělý nápady, ale nemají koule je zrealizovat, a jiný lidi, co mají koule, ale zase nemají dobrý nápady, by si je brali a rozjížděli byznys?“
„No a co by z toho měli ty lidi, co tam ty svoje nápady budou dávat? To je blbost,“ reagoval zase kriticky Martin.
„Bylo by to na dobrovolný bázi. Prostě pokud by někdo zbohatnul z nápadu někoho jiného, tak by mu něco poslal jako poděkování. Vem si třeba mě, nápadů spousta, ale na co mi jsou, když s tím nic neudělám? To to radši někam pustím do světa, ať to někomu pomůže,“ nenechal si zkazit nadšení Filip. „A třeba mi pak někdo něco pošle.“
„Hm, to by možná šlo. Mohl bys ten server nazvat třeba kdybychmelkoule.cz,“ chytl se konečně Martin. „Běž a rozjeď to!“ popichoval dál.
„Jenže na to já právě nemám ty koule…,“ rozesmál se na celou hospodu Filip. Upoutal skupinu holek sedících u vedlejšího stolu, které si začaly něco se smíchem šuškat. Filip se s provinilým úsměvem přikrčil a usrknul pivo.
„Hele, tak jestli aspoň něco dneska uděláme, tak to, že zaregistrujeme tu doménu, co říkáš? Aspoň na to bychom koule mít mohli,“ podpořil ho Martin. Vytáhnul mobil a za pět minut vítězoslavně oznámil, že mají zaregistrováno, a poslal Filipovi přihlašovací údaje.
Filip mezitím trávil čas hledáním vhodného maskota – každý takový server prý musí mít svého maskota, tvrdil opilecky. Našel na netu obrázek nějakého jelena s deformovanými parohy, které mu ve tvaru koulí visely kolem uší. Nahrál ten obrázek na jejich nově zaregistrovanou doménu a se slovy: „Tak, a máme hotovo“ ukázal stránku Martinovi. Ten při
pohledu na chudáka jelena vyprsknul pivo, které právě mířilo do jeho krku, a hlasitě se rozesmál.
„A teď už jenom budeme čekat, až se z nás stanou milionáři,“ nechtěl dát pokoj jeho břišním svalům Filip. „No, já už se tak cítím. A mimochodem, dlužíš mi sedmdesát pět korun, což je polovina nákladů na registraci domény,“ řekl s lišáckým pohledem Martin.
Filip vyštrachal z peněženky sedmdesát čtyři korun.
„Bude ti to stačit?“
„To víš, že bude, když bude tobě stačit čtyřicetidevítiprocentní podíl v našem start-upu,“ nedal se Martin.
„Ty seš debil,“ praštil se do čela Filip a šel si na bar rozměnit. Pak se vrátil a mrsknul po Martinovi kačkou.
„Tohle je zatím to nejlepší, co ta tvoje přestárlá hlavička vypotila. A dokonce je to prakticky zrealizovaný a téměř dokončený projekt,“ zhodnotil vše škodolibě Martin. „Ale aspoň jsme se nasmáli a to mi za těch pár korun stálo. Koupím nějaké panáky, když už máš ty narozeniny a já jsem prakticky milionář.“