Tři moudrosti v životě autora
Nejdůležitějším obdobím v životě Ondřeje J. Váchy se staly roky 1984 a 1985. během nich pochopil tři důležité životní moudrosti.
Moudrost první – nemá smysl být nešťastný kvůli domněnce.
To zjistil na Vánoce roku ’84, když procházel se svým tátou les za chalupou. Hledali spolu vhodný vánoční stromeček (tehdy bylo všechno všech, takže nikoho neokrádali) a Ondřej byl zamlklý a tichý. Táta se ho nevinně zeptal: „Copak je? Ty se netěšíš na Vánoce?“
Ondřej smutně odpověděl: „Moc ne. Budu zase o rok starší, už mi bude dvanáct a to je hodně. Babička Hilda umřela v osmdesáti osmi. Takže už mi moc času nezbývá.“
„Dvanáct? Jak jsi na to přišel?“ nechápal tatínek.
Ondřej si sundal ožužlané palčáky a začal počítat na prstech. Potichu si při tom drmolil: „Narozeniny, svátek, Vánoce, narozeniny, svátek, Vánoce, narozeniny…“
Tatínek se hlasitě zasmál a pak Ondřejovi trpělivě vysvětlil, že ne pokaždé, když dostává dárky, je o rok starší.
„A kolik mi je teda roků?“ rozsvítily se Ondřejovi oči.
„Teprve čtyři,“ řekl táta. A Ondřejovi se ulevilo.
Moudrost druhá – jsou cíle, kterých nikdy v životě nedosáhne.
K tomuto poznání dospěl v momentě, když si uvědomil, že ať se bude snažit sebevíc, nikdy nebude starší než jeho o dva roky starší sestra Klára. Byl to cíl, kterého neúnavně toužil dosáhnout už od té doby, kdy zjistil, že je ten mladší sourozenec. A tehdy se naučil něco nesmírně těžkého – vzdát to.
Moudrost třetí – když něco v životě doopravdy chce,
tak se spojí celý vesmír, aby to mohl uskutečnit.
Ondřej se chtěl poprvé v životě oženit na podzim roku ’85 a to se spolužačkou ze školky, Janičkou. Její mámě říkal teta a byl si moc dobře vědom toho, že s dívkami, jejichž mámy jsou jeho tety, nemůže nic mít. To se dozvěděl od maminky, už když byl malý. Byl z toho velice smutný, protože svoji Janu moc miloval. Stál na autobusové zastávce, držel se s maminkou za ruku a smutně vzlykal. Maminka se ho starostlivě zeptala, proč pláče, a Ondřej odpověděl: „Chci si vzít Janu ze školky za ženu, ale nemůžu…“
„A pročpak bys nemohl?“
„Protože její máma je moje teta a příbuzní se mezi sebou přece brát nemůžou.“
„Jdi, ty ťulo, její maminka není příbuzná teta. Janičku si klidně za ženu vzít můžeš.“ Pohladila ho něžně po vlasech a políbila na čelo. „Ale to se ti ještě tolikrát v životě změní…“
Sedmnáctého září 2005 se Ondřejovi jeho sen splnil. Na zámku Hrádek u Nechanic si s Janou řekli svá ano. Od té doby žijí šťastně se svými krásnými dvěma dcerami v Plzni.